Rouška

autorský text k výstavě
Benátské plátno, Karlovy Vary, 12. 10. 2012

Nanotechnologie mají s náboženstvím společného víc než tušíme. Oboje obestírá tajemství a to, co nabízejí, se dá nazvat zázrakem. S transcendentními zázraky stejně jako s nanotechnologiemi máme málo zkušeností, proto je na místě slovo víra mluvíme-li o nich. Možnosti nanočástic jsou neuvěřitelné, od zdravotnictví přes průmysl až k oblékání a kráse. Irena Jůzová použila sněhobílou nanopavučinu, která je součástí bezbolestně mizejících obvazů. V tkanině vidíme lidskou tvář, nejasnou podobu autorky vzniklou otištěním do kapesníku a přenesením do kovové matrice. Otisk nikdy není procedurálně čistý, v každém otisku se snoubí náhoda a technika, týché a techné. Kdo používá otisk, vzdává se plného ovládnutí procesu designování díla. Náhodu můžeme považovat za něco mimoracionálního, kudy se do umění dostává to, co je větší než člověk, což je příroda, a možná Bůh. Otisk zpřítomňuje nepřítomné a tím mohou být stopy Buddhových nohou, stopy Krista či světců. Je neuvěřitelné, kolik úcty může vzbudit prázdný prostor a místo dotyku, rozhraní mezi hmotou a posvátným prázdnem, povrch dotknutý božstvem, jehož auru stále na tom místě tušíme.

Nanootisky vlastní tváře jsou v tvorbě Ireny Jůzové pokračováním práce s otisky, a ostatky, dalším rozvinutím tématu kůže, relikviáře a interference mezi člověkem a vnějším světem. Spojení otisku s tématem roušky, sudaria je další kapitolou autorčiny fascinace mystériem světa, zájmem o nevysvětlitelné záhady mezi nebem a zemí. Kromě nejasných doteků posvátných bytostí mezi ně patří také síla a energie místa.

Ovšem ještě více zaujaly umělkyni průniky dvou světů, vědeckého a religiózního. Na fotografiích z vědeckých testů Turínského plátna stojí nejvýznamnější vědci světa vybavení technologií NASA vedle osob duchovních, kardinálů a papežových zmocněnců. Každá skupina očekává od analýz něco jiného, ale co mají společné, je zvědavost, zcela lidská touha rozluštit tajemství a zároveň důvěra v poznávací schopnosti vědy.

Tváře na roušce z Manoppella a Turínském plátně vznikly fotochemickým procesem jako by šlo o pravou fotografii Ježíše Krista. Bylo by samozřejmě úžasné, kdyby byl otisk Kristovy tváře ať už plné ran či očištěné zmrtvýchvstáním prohlášen za autentický. Ale zároveň by šlo o konec fascinace, která provokuje k důležitým úvahám: Co je pro člověka opravdu cenné?

Autorka s oblibou využívá technologie a postupy soudobé vědy, ale používá je metaforicky. Svou nejnovější práci nazvala Irena Jůzová v parafrázi na Turínské plátno Benátským plátnem. Vždyť ho vytvořila v Benátkách nad Jizerou. Další sérií jsou drobnější autoportréty ve čtyřech variacích. Otisk vlastní tváře je svého druhu autoportrét, jde o zkoumání sebe sama, o nastavení zrcadla, protože žít bez reflexe prostě nejde. Obraz nenese stopy štětce, vzniká zařízením pro elektrostatické zvlákňování nanovláken. Jen nanovlákno dokáže vytvořit stejně jemný a průzračný dia-efekt obrazu, který je možno vidět jak na rubu, tak na líci. Jenže nejde o otisk Božího syna ani Matky Boží, jde o otisk autorky.

Důležitou složkou práce Ireny Jůzové jsou názvy. Střídá studený obchodně marketingový slovník /Cena je přesně stanovena/ s poetickým dramatem /Mamma mia, ten kluk je mi vším/. Právě tento nepravděpodobný kontrast odráží ambivalenci autorčina a vlastně i našeho světa. Je rozdíl mezi pojmy cena a hodnota opravdu tak jasný, že to dokážeme vždy odlišit? Jde o hry, které autorka nabízí ve formě sofistikované hádanky či rovnice o několika neznámých. Použijeme-li deduktivní metodu hodnou Sherlocka Holmese, vypátráme motiv uschovaný za tak rozdílnými pojmy. Sudarium označuje potní roušku, kapesník. Kristova tvář zmáčená potem, krví, slzami a prachem cest se uchovala na roušce soucitné ženy jako fotografický otisk nebo jako hologram. Varianta Cena je přesně stanovena hovoří o ekonomickém vztahu bez sentimentu. Na druhou stranu platíte-li vysokou cenu za něco, co je penězi k nezaplacení, dostáváte to levně. Holý opis je výrazem skepse, která trvá na empiricky poznaném světě. Citát z populární písně (Mamma mia, ten kluk je mi vším, Abba) je zjevně nejosobnější. Je-li něco jako zdraví, láska, život nebo víra člověku vším, jak bychom vůbec mohli vyjádřit cenu ? Ta je za hranicí moci peněz. Za racionální skepsí, za povinností, v oblasti důvěry, naděje, poezie života a možná i zázraku.

Náboženství není jen navyklé chování, jako chození do kostela, ono souvisí na hlubší úrovni s vírou, identitou a ne-kognitivními aspekty života, například city. Není bez zajímavosti, že ohniskem kulturních válek je lidské tělo. Zatímco dříve se církve angažovaly v rámci barových neřestí, jako je kouření a pití, nyní stojí v první linii diskusí eugenika, tělo v souvislosti s genetickým inženýrstvím, potraty, pornografií a právy homosexuálů a lesbiček. Z technického hlediska je stále snazší zasahovat do lidského těla a měnit jej, což se shoduje se spotřebitelským důrazem na utváření dokonalého těla. Osobní identita s tělem úzce souvisí a ocitá se v sázce, kdykoli se záležitosti těla, od kondomů po klonování – stanou kontroverzními.

Jedním z nejděsivějších témat současnosti je manipulace lidskou myslí, která s autoportrétem jako s viděním sebe sama úzce souvisí. Pod tímto úhlem pohledu nabývají tváře zjevené v pavučině podoby hrozivých bohů jako by šlo o memento mori.

V sérii sudarií a Benátského plátna jde o jednu tvář, jedno tělo a různé druhy otisku, jako kdyby existovalo více realit. Křehkost nezničitelnosti, kterou oplývá nanovlákno, je zároveň výrazem duše, budoucnosti; toho, co bylo, je a co teprve přijde, a co můžeme vystopovat za záměrně nepopisnými podobami otisků. Touha, aby budoucnost měla duši. Aby čas, který právě přichází, nebyl bezduchý.

Martina Vítková