Chronologie
1965 – 1972
Irena Jůzová se narodila v Hradci Králové v roce 1965 do rodiny učitelů hudby. Kulturní zázemí rodiny, strýc kunsthistorik, ale pravděpodobně nejvíc otcovo přátelství se sochařem Ladislavem Zívrem (skupina 42) ji ovlivnilo natolik, že se začala později zajímat o výtvarné umění a vlastní tvorbu. Návštěvy v Zívrově ateliéru ve Ždírci u Nové Paky, jeho sochy a vyprávění… to všechno v ní zanechává silnou vzpomínku. Její rodiče pochází z Moravy. Otec Emil Jůza se narodil ve Znojmě a matka Milada Resnerová v Brně. Převážnou většinu dětství pobývala na Moravě u prarodičů. Nikdy se tak úplně necítila městským dítětem, protože do pěti let většinu svého času strávila na venkově. Tady se utvořil její vztah k přírodě, k volnému pohybu, k prostoru. Prarodiče z matčiny strany bydleli na konci vesnice, v komplexu budov u lesa, které do války sloužily jako nádraží. Úžasné místo pro dětské hry a fantazii. Na dětství má krásné vzpomínky a bezpochyby tam byly zformovány základy pro pevné jádro, z kterého čerpá ve své práci doposud.
V roce 1972 se Ireniným rodičům narodila její sestra Markéta.
1970 – 1984
Základní školu V lipkách Irena Jůzová vychodila v Hradci Králové. Školství za totality bylo sevřené a autoritativní přístup ji nikdy nevyhovoval. V době dospívání měla možnost přístupu k obsáhlé literatuře o umění, protože její strýc Vilém a teta Ludmila Jůzovi působili jako kunsthistorici v ostravském Domě umění. Jejich knihovna poskytovala množství odborných knih, světové beletrie a filosofické literatury. Rodině posílali přátelé z Německa kvalitní časopis o současném umění Kunstforum International a tak měla možnost se alespoň zprostředkovaně v době komunistické totality setkat se západním uměním.
V té době ji nejvíce zaujaly instalace Josepha Beuyse. Nerozuměla sice obsahu takového sdělení a v jejím okolí ji nedal nikdo dobrou a uspokojivou odpověď na její otázky, nicméně vědomí o takovém výtvarném projevu jí zasáhlo. Někdy v té době dospěla k rozhodnutí, že chce jít životní cestou skrze umění. Z její touhy vykrystalizoval podvědomý cíl, že půjde cestou neprobádanou a nikoliv tak, jak se její rodiče původně domnívali, že se stane ilustrátorkou, protože hezky kreslila.
V roce 1980 uspěla ve dvou přijímacích řízeních na výtvarné školy – Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně. Vybrala si Brno a v roce 1984 ukončila SUPŠ na Husové ulici v oboru výstavnictví u architektky Olgy Drápalové.
1984 – 1991
Po ukončení střední školy se Irena Jůzová pokoušela několikrát o přijetí na vysokou školu. Během příprav a čekání na další studium se vrátila k rodičům do Hradce Králové. Jezdila do Hořic v Podkrkonoší na Lidovou školu umění vyučovat výtvarnou výchovu. Za to pro ni dlouhé období 1984 - 1987, byla později ráda, protože by nezažila později během studií revoluční dobu Sametové revoluce v roce 1989.
Díla z období: Vybrané práce 84-91
V roce 1987 byla přijata na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru profesora Milana Hegara. Školní rok v ateliéru knižní kultury a písma zahájila již pod vedením docenta Jana Solpery. Ateliér patřil mezi nejprogresivnější ateliéry školy a Irena Jůzová v něm měla výborné výsledky. Cítila ale, že se chce věnovat naplno volné tvorbě a tak přestoupila v září 1989 do třetího ročníku ateliéru profesora Ladislava Čepeláka na Akademii výtvarných umění v Praze. Listopad 1989 přinesl do České republiky Sametovou revoluci a na Akademii výtvarných umění v Praze nastaly radikální změny. Studenti oslovili významné osobnosti českého výtvarného umění, aby se stali vedoucími pedagogy ateliérů. Mezi oslovenými byl i sochař Aleš Veselý. Jeho působení v budoucí škole mělo zásadní vliv na jeho studenty a z řady z nich se stali dnes již svébytní umělci. Umělec a performer Milan Knížák byl zvolen rektorem Akademie výtvarných umění v Praze.
Irena Jůzová začala v roce 1990 studovat u Aleše Veselého v nově vzniklém ateliéru Prostor a grafika (později Škola monumentální tvorby). Profesor Veselý poskytl studentům neobyčejnou volnost a měl trpělivost k jejich uměleckému vývoji. Irena Jůzová poměrně rychle přešla od temperových maleb a kreseb k velkoformátovým dřevořezům a otiskům na leteckém papíře. V létě 1990 své práce představila v Praze na první veřejné výstavě školního ateliéru v Kulturním středisku Blatiny v Praze a na podzim 1991 s nimi zaznamenala prodejní úspěch na uměleckém veletrhu Art Hamburg v Německu, kde Akademie výtvarných umění v Praze vystavovala.
V roce 1991 Irena Jůzová vytvořila svůj první prostorový objekt Vysílač.
1991 – 1998
S profesorem Alešem Veselým studenti hodně cestovali, zejména po Německu. Irena Jůzová se setkala osobně v Düsseldorfu s představitelem skupiny Zero Güntherem Ückerem a také s německým sochařem Otto Herbertem Hajekem, v jehož škole sochařství v Karlsruhe později půl roku v roce 1991 studovala. Irenu Jůzovou zajímal vždy prostor a jejím intenzivním cílem v té době bylo právě vystoupení do prostoru z kreseb, které doposud vytvářela a vznik trojrozměrného díla. Na počátku devadesátých let začaly vznikat intuitivní instalace z nalezených materiálů. Právě zde se začínají objevovat náznaky budoucí práce se světlem a zájem o nehmatatelné výrazové prostředky výtvarného vyjádření.
Irenu Jůzovou na cestách za novými uměleckými díly oslovila velice díla amerického umělce Bruce Naumana a francouzské sochařky Louise Bourgeois. V té době získala svářečské osvědčení a začala pracovat ve školní dílně AVU na rozměrných interaktivních instalacích (Místa II.). Setkala se také osobně v roce 1991 s americkým umělcem Jamesem Turrellem na jeho pražské výstavě v Belvederu a pomáhala jako studentka při provozu jeho percepční buňky v průběhu výstavy. Během studií byla velmi aktivní a AVU ji vybrala pro účast na Evropském bienále mladých Germinations 7 v roce 1992. V rámci mezinárodní přehlídky vystavovala v Le Magasin - CNAC v Grenoble ve Francii. Za dílo Stůl pro dvacet hráčů obdržela od poroty zvláštní cenu. Na domácí scénu vstoupila ještě se svými spolužačkami z AVU organizováním (se Štěpánkou Šimlovou) a účastí ve dvou mezinárodních výstavách nazvaných Ženské domovy uspořádaných v Praze (1992,1994). V roce 1993 se přestěhovala do Prahy. Irenu Jůzovou v té době také podpořila švýcarská nadace Jana & Milan Jelinek Stiftung. Nadace zakoupila dílo Místa I., které se později (v roce 2006) stalo součástí Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze. V roce 1994 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze prací nazvanou Mezi veřejnou podívanou a soukromím.
Díla z období: Vybrané práce 91-98
Bezprostředně po absolutoriu školy v roce 1995 nabídnul Ireně Jůzové pražský galerista Jaroslav Krbůšek samostatnou výstavu ve všech prostorách tří patrové galerie Václava Špály v centru Prahy. Irena Jůzová výstavu pojmenovala Podivné hry a vytvořila instalaci z tisíce nerezových mečů, jejichž koridorem za zvuku praskající elektřiny návštěvníci vstupovali do dalších prostor galerie. Ve stejném roce uspěla ve výběrovém řízení v rámci ArtsLink Residencies na podzimní pobyt v USA. Komise ji doporučila do LBMA Video Annex při Museum of Art Long Brach, kvůli jejímu zájmu o práci s videem. Za svého pobytu také hodně cestovala. Především po kalifornských pouštích a velmi na ni zapůsobilo setkání s přírodou v Dead Valley. V Americe se setkala osobně s dalším významným americkým umělcem Billem Violou, kterého v jeho studiu v Long Beach navštívila. Od roku 1995 začala Irena Jůzová pracovat více se zvukem a vytvořila několik zvukových instalací. V roce 1995 se stala odbornou asistentkou ve Škole monumentální tvorby profesora Aleše Veselého na Akademii výtvarných umění v Praze.
V roce 1996 její práce Zdánlivá nehybnost byla vystavena na Bienále mladých Zvon v kapli Domu U Zvonu GHMP na Staroměstském náměstí v Praze a zvukově světelná instalace Zdánlivá nejistota v továrním komplexu Cosmos v Bratislavě. Na počátku roku 1997 pobývala na stipendiu ve Švýcarsku ve světoznámé hlubotiskové dílně Küpferdrück - Peter Kneubühler v Zurichu a účastnila se Media Art Biennale WRO- 97 ve Wroclavi. V následujícím roce pobývala na dvouměsíčním residenčním pobytu ve Sculpture Space v Utice, N.Y. v U.S.A., kde vytvořila závěsný objekt s nafukovacími balónky s názvem Ne duši, ale podnebí změní Ti, kdo s plaví přes moře.
1998 – 2004
V roce 1998 Irena Jůzová odjíždí na delší pobyt do U.S.A. ke vzdálené rodině do San Antonia v Texasu, kde hodně fotí a kreslí. Po návratu z cest vznikají nákresy pro rozměrné instalace. Krátce se stěhuje z Prahy do Mladé Boleslavi a v Praze na Smíchově si s manželem pronajímá malý ateliér. V těchto letech realizuje několik objektů se řetězy a mnohovrstevnatou práci Zóna Úsvitu, do které patří mimo rozsáhlé cykly fotografické, cykly velkoformátových videoprojekcí a cykly kresebné a později především objekty z reálné sedací soupravy Zóna Úsvitu II. s naneseným brusným prachem.
Díla z období: Vybrané práce 98-04
V roce 2000 Ireně Jůzové jako rodačce z Hradce Králové uspořádá Galerie moderního umění v Hradci Králové malou retrospektivu nazvanou Vysílač, podle jejího prvního objektu (1991). V roce 2001 na podzim získává za podpory českošvýcarského umělce Jana Jedličky dvouměsíční pobyt v Cité Internationale des Arts v Paříži a větší ateliér v Benátkách nad Jizerou, kde bude mít sklad a vhodnější místo pro práci. Na Akademii výtvarných umění se věnuje spolu s profesorem Alešem Veselým studentům a hodně cestují po Evropě (Berlin, London, Paris, Roma, Wijk aan See, Amsterdam). Sama jako pedagog v rámci programu Socrates/Erasmus navštíví v letech 2002 a 2003 spřízněné výtvarné akademie v Miláně a Helsinkách. V této době rekonstruuje prostorný ateliér a na novém místě pracuje na digitálně manipulovaných fotografií. Vzniká práce s názvem Find Your Style… Nový cyklus spolu s dalšími díly představí na výstavě Metropolitan Mystify v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech. Výstavu připravila společně se Štěpánkou Šimlovou, text k její práci píše Tomáš Poszpisyl.
V roce 2004 Irena Jůzová připraví samostatnou výstavu pod názvem Find Your Style… do nově rozšířených prostor Galerie Caesar v Olomouci.
2004 – 2010
Irena Jůzová podává žádost o habilitaci na Akademii výtvarných umění v Praze, kde stále působí jako odborná asistentka ve Škole monumentální tvorby profesora Aleše Veselého. Začíná připravovat tématickou přednášku a obsáhlou dokumentaci své práce. Zajímá ji podívat se na díla, která vytvořila z určitého nadhledu a nalézt linii a spojitost, kterou tuší mezi jednotlivými tématy. Oponenty pro habilitační řízení jsou Tomáš Poszpisyl, Vlastimil Tetiva a Miloš Vojtěchovský. V roce 2005 se Irena Jůzová rozvádí a vrátí se zpět do Prahy.
V rámci programů Socrates Erasmus v letech 2005 a 2006 cestuje do Stockholmu a Antwerp. V roce 2005 končí své působení na Akademii výtvarných umění v Praze. Národní galerie v Praze získává do Sbírky moderního a současného umění její dílo Místa I. z roku 1992 podpořené nadací Jana & Milan Jelinek Stiftung.
Irena Jůzová se nachází v začátcích dvou dlouhodobějších projektů. Kolekce Série a S.Y.T. – Spend Your Time…(Užij svůj čas…). Nejdříve se začíná věnovat Kolekci Sérii - odlité kůži vlastního těla a její adjustaci do papírových obalů. Začíná spolupracovat s firmou Model Obaly a.s. v Nymburce, především s vývojovým konstruktérem Tomášem Heřmánkem.
V roce 2005 získává Národní galerie v Praze do Sbírky moderního a současného umění její dílo Místa I. z roku 1992 podpořené nadací Jana & Milan Jelinek Stiftung.
2005 až září 2006 vytváří výsekové obaly, kreslí vitríny pro kůže, staví si model prostoru stávající šatny Domu U Zlatého prstenu GHMP, kam plánuje po její rekonstrukci s kurátorkou Olgou Malou instalaci Kolekce Série. Na podzim 2006 Národní galerie v Praze spolu s Ministerstvem kultury České republiky vypisuje výběrové řízení na reprezentaci ČR v rámci prestižní mezinárodní přehlídky 52. ročníku bienále současného umění v italských Benátkách. Irena Jůzová posílá do výběrového řízení Kolekci Sérii a jednohlasně u komise mezi dvaceti uchazeči vyhrává. Poprvé v historii je československý pavilon v zahradách Giardini di Biennale určen pro představení díla jednoho vystavujícího umělce.
10. června 2007 je otevřeno bienále a bezprostředně po jeho otevření se v zahraničním tisku objevuje, že benátskému bienále dominují ženy. Francouzska Sophie Calle, němka Isa Genzken, britka Tracey Emin, češka Irena Jůzová a polka Monika Sosnowska. Kolekce Série je během půlroční přehlídky často tiskem reprodukována a zmiňována.
Ministerstvo kultury České republiky vyslovuje Národní galerii v Praze pochvalu za úspěšnou reprezentaci v zahraničí. Po ukončení mezinárodní přehlídky v Itálii uspořádá Ireně Jůzové Národní galerie v Praze ve Veletržním paláci výstavu Ozvěny benátského bienále, která ukáže návštěvníkům proces vývoje tříletého projektu.
V roce 2008 je Irena Jůzová za přednášku „Drobné úvahy o umění“ na Akademii výtvarných umění v Praze habilitována a je jí udělen titul docent.
V roce 2009 Irena Jůzová vytvořila objekt z nanovláken v laboratořích Technické univerzity v Liberci v rámci mezioborového projektu NanoSkop. Dílo Kolem nás v nás bylo vystaveno na společné výstavě DOXNANO v DOX v Centru současného umění v Praze (2009) a v roce 2010 - 2011 bylo dílo dlouhodobě umístěnou v rámci autorské výstavy NanoObjekt do architektury budovy Fakulty chemicko-technologické, Univerzity Pardubice (Kuba & Pilař Architekti, oceněné Cenou Grand Prix architektů 2009).
Irena Jůzová od roku 2009 vede bloky Light design v Ateliéru prostorové tvorby na FMK UTB ve Zlíně a od roku 2010 vede ateliér Multimediálního designu, specializace Multimédia na UUD ZČU v Plzni.
V rámci mezinárodního 17. ročníku Mikulov Art Symposium "dílna" vznikla prostorová instalace Jste nám dražší jako drahokamy, máme Vás rádi nad zlato (2010). Dílo je součástí Sbírky současného umění města Mikulova.
2011 – současnost
Na přelomu roku 2010 - 2011 připravila do hlavních sálů Galerie moderního umění v Hradci Králové samostatnou výstavu nazvanou Máme je raději než drahokamy, jsou nám milejší nad zlato.
Ve třech samostatných instalacích Jste nám dražší než drahokamy, máme Vás rádi nad zlato (2010), Limitovaná edice Kolekce Série (2010) a 16599 (2010), představuje současné práce za období 2007 – 2010, rekapituluje a taky trochu provokuje. K výstavě vydala galerie katalog s mnoha barevnými reprodukcemi, doplněný texty Milana Knížáka, Tomáše Vlčka, Lucie Šiklové, Jiřího Machalického, Lucie Jandové a Martiny Vítkové.
Díla z období: Současnost
PDF verze chronologie